Daleká cesta

Mám pro vás povídání o mé letní "Daleké cestě." Vlastně nebyla ani tak daleká zeměpisně, ale za to několikanásobně přesáhla hranice mých dosavadních možností, komfortní zóny i zkušeností. Jsem ráda, že jsem se k tomu všemu odhodlala, jsem ráda, za to, že mě svět změnil. Chtěla bych poděkovat Romčovi, za to, že mě vzal s sebou, tátovi, že mi to nerozmlouvat a všem lidem, co mě svezli a pomohli mi, protože bez nich by to nešlo. 
Celou cestu jsem si psala deník, úryvky z něj jsou psané kurzívou. Taky jsem občas něco fotila a to je k vidění tu: http://tereza88.rajce.idnes.cz/Daleka_cesta/

27.7.

„Nedělní odpoledne, cesta líným rychlíkem do Prahy, slunce mi přes okno vlaku kreslí na tělo obrazce. Zavřu jsem oči, mám velké plány, trochu strachu a spoustu odhodlání.“

Asi tak nějak začínala moje daleká cesta. Když jsem pak seděla v čekárně v Praze, chtělo se mi a vlastně vůbec nechtělo. Kamarád Dan mi z Francie přivezl děravý kamínek, že prý mi přisene štěstí. Sundala jsem ho z krku a houpala s ním před očima...

Zvrat v mojí náladě nastal, jen co se autobus rozjel. Už neexistovala cesta jinam, už nemělo cenu mít strach, už bylo potřeba se jenom rozhodnout si léto maximálně užít!

Abych vysvětlila svůj přístup, vždycky jsem tvrdila, že mě cestování neláká, že to není nic pro mě a do Anglie odjíždím jen kvuli penězům. O prázdninách jsem o cestování, o zkušenostech, o životě, mluvila s různýma lidma. Postupně se to ve mně lámalo a v tu sekundu, kdy moje cesta doopravdy začala se to zlomilo. Najednou jsem byla cestovatel, co chce vidět ceý svět!

28.7.

Spostu hodin v autobuse jsem strávila filmy, přemýšlením, spánkem a hlavně koukáním z okýnka. Pozorovala jsem rozednívající se Brusel, dálnici, krajinu... Napsala jsem si na kus papírku větu: „Nemusím změnit svět, ale musím světu dovolit, aby změnil on mě.“

Fascinoval mě obrovský vlak v Eurotunelu, celý jsem ho prošla tam a zpátky.

„Jsme v Anglii. Prší – to je super. Jsou tu jiné zásuvky – to je super. Jezdí se vlevo – to je taky super. Rozřízla jsem si nohu - to už není super.“

Na nádraží jsem se potkala s Romanem, který už byl na farmě dva roky před tím a teď žil rok v Edinburku, lepšího spolucestovatele jsem si nemohla přát. K večeru jsme společně dorazili na farmu.

29.7.

Den jsme strávili zařizováním smlouvy, nákupem a tak všeho okolo.

30.7. - 16. 8.

Pak už byl každý den stejný. Vstanout v 4:30, posnídat a vrhnout se do práce. Vzít bedýnky, naskládat panetky (plastové vaničky), do každé dát kobereček a potom maliny, nebo ostružiny podle gramáže. A tak celý den - lehké jak facka, ne?

Na poli ale na člověka čeká spousta nástrah. Několikrát mi spadl stojan a všecko se mi vysypalo, dávala jsem špatnou gramáž, trhala moc přezrálé, sbírala ty co se rozpadají, byla moc pomalá...

„Práce mě baví, na vzduchu, něco užitečného, člověk se trochu hýbe, ideální letní brigáda“

Lidi jsou tu většinou Bulhaři a Rumuni, takže si nepokecáte, ale byla nás tu parta 6 Čechů, takže se to dalo.

Po práci následovala vždy sprcha, vaření večeře, když byly síly, tak trocha žonglování.Občas cesta na nákup do nebližšího městečka Headcornu. A pak spánek a ráno znovu a znovu.

„Je mi děsně blbě, od Štefana jsem dostala paralen, snad zabere.“

Ano, třetí den jsem dostala vysoké teploty a celý den nevylezla ze stanu. Naštěstí jsem druhý den už zase mohla jít do práce.

„Dlouho spím, porazím Romču ve fotbálku a hurá do Maidstone.“

Jediným narušením stereotypu byl Day off, kdy jsme si udělali příjemný výlet do blízkého města, dala jsem si jacket potatoes (mé přání už asi od třetí hodiny aj v šesté třídě:)) a moc si to užila.

Lekce bulharštiny, slovíčka bez kterých na farmě nepřežijete:

Přepravky – štajgy

Maliny – maliny

Zapalovač – zapalka

Držák – stojka

Ostružiny – kapíny

Druhá strana – drugada strana

Rychle – burzo, burzo

Jak se máš? - Kak si?

Pak nastal poslední den, táhl se, ale konečně práce skončila, vyfotili jsme společné české foto, balili, těšili se do Londýna.

17.8.

Nevím o čem psát první, den nabitý úplně vším. Anglický vlak, stylový Londýn, déšť. Prošli jsme si nejznámější památky a zapluli jsme do tržiště Camden Town – mají tady snad všechno, jsem fascinována. Kupuju dárky a tričko se slonem. Pak ještě jsme ještě šli s Romčovým kamarádem Simeonem na pivo.

„Dlouhá cesta do úschovny a na nádraží, které se ale na noc zavírá. Nezbývá tedy, než přespat v parku v keři a celou noc se krčit před projíždějícími policejními hlídkami.“

18.8.

Naštěstí jsme jeli hned prvním vlakem – ve 4 ráno. Potom lodí na Brownsea Island, tady byl první skautský tábor, teď je tu národní park.

„Je to hezky, ale znaveni málem spánku usínáme po obědě pod korunami borovic.“

Pak jsme spěchali zpět, aby Romanovi neujel vlak do Londýna. Poslední objetí a zůstala jsem úplně sama v úplně cizí zemi. Pocity smíšené, strach a nejistota, ale taky obrovská touha po dobrodružství a překonání sama sebe.

Zkusila jsem si koupit lístek na trajekt, ale jedna společnost měla plno a druhá měla zavřeno, snad ráno budu úspěšnější, Prošla jsem si město, kochala se přístavem zalitým večerním sluncem a racky. „Lidi na mě divně koukají, nedivím se jim.“

V Poolu jsem ale nenašla žádný park, kde bych mohla strávit noc a tak jsem se vrátila do přístavu, kde jsem zahlídla jeden použitelný keř. Vlezla jsem do něj a usnula neklidným spánkem.

19.8.

Vstala jsem v pět ráno, sbalila věci a ještě hodnou chvíli mrzla před halou. Po šesté jsem si s úlevou koupila lístek, ikdyž domluva byla místy náročná, ale slovník a ochota paní za přepážkou to vyřešily. Trajekt byl obrovký, čímž mě naprosto fascinoval. 8 pater! Nadšeně jsem si jej celý prohlédla, pokochala se mořem a potom usnula. Vzbudila jsem se, až když byly Francouzské břehy na obzoru.

V Cherburku jsem si prošla město. Krásné kamenné domy s barevnými okenicemi mě naprosto dostali a uchvátili, stejně tak i přístav s nekonečnem plachetniček. Bylo však na čase vydat se dál a tak jsem na Paris Avenue chvíli stála s palcem nahoru.

• Vzal mě pán, co v mládí taky stopoval a odvezl mě na lepší místo.

• Následovala paní co vezla koňské žrádlo, když mi něco chtěla říct, překládala to na mobilu a hrozně se divila, že se nebojím stopovat. Odvezla mě do dědinky, kde měli krásný kostel.
• Starší paní, hrdá Francouzka s šíleným přízvukem se mi Anglicko-Francouzsky snažila povídat o významných místech, kolem kterých mě vezla. Pochopila jsem jen pláž, kde proběhlo vylodění v Normandii. Bylo to milé. Taky měla v kufru pytle plné vody a v nich plavaly třiceticentimetrové ryby.
• Tlustá paní mě vzala do Saint-Lo.
• A ten den jsem se dostala s takovým mladším klukem ještě do městečka Bayeox.

„Zabloudím ve městě a nakonec usínám mezi cestou na Caen a zdí hřbitova.“

Byla jsem nadšena, lidi byli ochotní, nikde jsem nestála dýl, jak 15 minut. Problém jsem žádný neměla, akorát většina lidí neuměla Anglicky. Ten den jsem moc cesty neurazila, ale podívala jsem se do spousty malých městeček na západě Francie, žasla nad její krásou a honosností a pomalu se zamilovávala.

20.8.

„Probouzím se v ranním slunci ve sladkých 8:23. Snídaně v trávě, seběhnout dolů na silnici a jede se.“

• Dnešní přehlídka dobrodinců začala pánem, co má tři děti a nemá manželku, protože byla vojačka a umřela v Afgánistánu ve válce. Drsný, nevěděla jsem, co na to říct.
• Dál mě svezl chlápek, co vypadal jak hipísák.
• Pokračovala jsem se seriózním kamioňákem.
• Na benzínce v dešti mi zastavil dědula, který si auto koupil dneska ráno, bylo vidět, že z něj má radost. Jel do Paříže, kam jsem ale nechtěla, protože bych se z tama nevymotala a tak si děsně zajel a zavezl mě až někam za ni. Viděla jsem ale špičku Eifelovky, heč!
• Týpek, co mě hodil na lepší flek.
• Týpek, co mě hodil na ještě lepší flek.
• Páreček, který mě vzal na úplně prázdnou benzinku.
• Ikdyž to vypadalo, že se z toho místa nikdy nedostanu, nakonec mě vzali tři kluci až na benzinku před Metzem. Kde jsem taky přespala (čemuž se ti kluci velmi, velmi divili).

„Cestou pozoruju mraky, takové u nás nemáme, vypadají jako chomáče vaty, chtěla bych se do nich zavrtat a usnout v nich“

21.8.

Po neklidné noci v křoví u dálnice jsem využila benzínkových záchodků k ranní hygieně a taky jsem si koupila předraženou horkou čokoládu.

• Tralo dlouho, než mi zastavil někdo, kdo by jel až do Německa, ale nakonec jo – kamioňák, co jel až do Dřážďan, byl to Polák, takže jsem po několika dnech mluvila zase Česky.
• Protože by ale cesta kamionem trvala děsně dlouho, u Fankfurtu jsem vystoupila a stopla mercedes. Klučina se ale moc nevyznal a tak jsem na místě kde mě vyhodil strávila hodnou chvíli hledáním správné silnice.
• Nakonec mě, už úplně zoufalou vzal sympatický týpek se dvěma psy. Dokonce zavolal nějakému kamarádovi, odkud se mi bude nejlíp stopovat a zajel si, aby mě zavezl na nejlepší místo. Byla jsem mu hodně vděčná.
• Skoro okamžitě mě tam vzalo auto charity a tak jsem se dostala na dálnici.
• Do Erfurtu mě vzali starší manželé co neuměli vůbec Anglicky.
• Na odpočívadle, kde mě nechali jsem potkala kamioňáka z rána, ale taky České auto, na které jsem mávala tak zběsile, až zastavilo. Pán se moc netváří, ale jeho žena ho přemluvíila a tak jsem měla jízdenku až do Kladna. Bez nich bych se ten den do Česka už nedostala, jsem jim hodně vděčná.

„Když jsem v Česku jásám, skáču radostí. Těším se, až si budu s někým povídat Česky, až se osprchuju a vyspím ve své posteli. A hlavně jsem sama na sebe neskutečně hrdá, protože jsem to zvládla, inu, s notnou dávkou štěstí, ale zvládla!“

Čekala mě však ještě dlouhá cesta vlakem. V Praze na nádraží jsem si pokecala a zažonglovala se sympatickým Italským párečkem a potom si chvíli povídala s (rozto)milým cestovatelem, co jel do Vídně. Ve tři ráno jsem byla v Brně, přes únavu jsem z toho ani nezvládla mít pořádnou radost.